Troubení na šofar

Biblický verš stanovuje datum pro Roš ha-šana jako první den 7. měsíce. V Tóře je za první měsíc roku považován nisan, tedy měsíc, kdy děti Izraele opustili Egypt. V souladu s tím nebyl biblických dobách tento svátek nazýván „novým rokem“, ale „dnem troubení“ (na šofar). Praxe troubení na šofar není nikde vysvětlena, ale z určitých analogií můžeme vidět, že se jednalo o slavnostní způsob k ohlašování svátků. V Žalmech čteme: „Zatrubte na šofar k novoluní, při úplňku k našemu svátku“ (Žalm 81.4). 

V období rabínských učenců během prvních století občanského letopočtu podstoupil hebrejský kalendář řadu změn a za začátek roku začal být považováno měsíc tišrej: „Prvního tišrej je nový rok roků“ (Mišna, Roš ha-šana 1:1). Svátek tak nabyl nového významu jako Nový rok a troubení na šofar začalo být spojováno s novými tématy tohoto svátku – sebezpytování a pokáním – tyto věci dříve v souvislosti s tímto dnem zmiňovány nebyly. 

Učenci stanovili tři různé způsoby troubení na šofar: tkia, švarim a trua. Rovněž stanovili, že o každém dni Roš ha-šana je třeba zatroubit stokrát na šofar (pokud první den Roš ha-šana připadá na šabat, na šofar se netroubí). Rovněž přidali zvláštní požehnání, které se má recitovat před troubením na šofar, resp. slyšením tohoto troubení. Dále ustanovili, že šofar je třeba vyrobit z beraního rohu, jako připomenutí spoutání Jicchaka, kdy Avraham obětoval místo svého syna berana.