Čtyři „Memim“: Purimové zvyky a tradice

Svátek Purim je svátek, který ustanovili Chazal (naši mudrci) a není biblický. Svátek připomíná události, které se podle tradice odehrály ve dnech vyhnanství po zničení Prvního chrámu v perské říši. Podle Megilat Ester (svitku Ester), v níž jsou tyto události popsány, byl nad židovským národem vyhlášen rozsudek zkázy, před kterým byl zachráněn, a tato záchrana se slaví na svátek Purim. V megile můžeme najít líčení vzájemné odpovědnosti Židů; například to, že všichni Židé žijící ve městě Šušan se účastnili půstu, který na sebe vzala Ester, než se obrátila na krále Achašveróše kvůli osudu svého lidu. Tato hodnota vzájemné zodpovědnosti pomohla Židům jak vypořádat se se zhoubným dekretem, tak jej skutečně porazit, a je také jednou z hodnot připomínaných na svátek Purim prostřednictvím zvyků tohoto svátku.

Čtyři hlavní zvyky na svátek Purim se běžně nazývají „čtyři ‚memim‘“, protože jejich názvy začínají hebrejským písmenem „mem“. Tyto zvyky jsou: mište („hostina“), mikra megila (čtení Knihy Ester), matanot le-vjonim (dary chudým) a mišloach manot (vzájemné posílání dárků). Výše citovaná pasáž ze závěru Megilat Ester popisuje, že když Ester a Mordechaj sepsali události, které vedly k ustanovení svátku Purim, stanovili také zvyky spojené s tímto svátkem. Maimonides (Hilchot Megila, kapitola 2) upřesnil zákony svátku takto:

1. Matanot le-evjonim (dary chudým) – darování peněžní částky nebo potravin potřebným v den svátku Purim. Musíme obdarovat alespoň dva lidi, ideálně co nejvíce.
2. Mište („hostina“) – slavnostní jídlo, které se koná v den Purim a při němž je zvykem pít alkohol. 
3. Mišloach manot (posílání darů přátelům) – jde o darování dvou různých druhů potravin alespoň jednomu příteli za účelem slavnostního jídla. 
4. Mikra Megila (čtení Knihy Ester) – na Purim je zvykem večer a ráno číst Megilat Ester. Na rozdíl od ostatních tří přikázání není čtení megily v textu megily výslovně zmíněno, ale naši moudří určili, že je naznačeno ve slovech „a tyto dny se připomínají“.

Maimonides také zdůraznil aspekt vzájemné odpovědnosti při svátku, který se odráží v jeho zvycích. Napsal: „Je lepší, když lidé darují mnoho darů chudým, než aby pořádali velké hostiny nebo si navzájem posílali mnoho dárků – protože není větší a vznešenější radosti než přinášet štěstí do srdcí chudých lidí, vdov, sirotků a konvertitů. Kdo přináší radost do srdcí nešťastných, přináší zbožnost.“

Tato hodnota vzájemné zodpovědnosti je vlastně patrná ve všech svátečních zvycích. Při čtení megily sedí všichni pohromadě a čtou příběh, který zdůrazňuje důležitost spojení s lidmi a péče o ně a který vedl k jejich záchraně. Při posílání darů přátelům věnujeme jídlo určené ke sváteční hostině. A dávat dárky chudým samozřejmě znamená dávat potřebným, aby i oni mohli zažít radost. To nás učí, že i slavnostní jídlo by mělo probíhat tak, aby se z něj mohli těšit všichni, a neměla by nastat situace, kdy se ho někdo nebude moci zúčastnit.